Ségra se svěřila, že miluje igráčky. Já taky, ale nechci se s ní dohadovat. Mám ji rád, když mi něco ukazuje a ne bere. Tak ji to taky brát nebudu. A povím vám o výletě, na který nás vzala máma. To by ségra neuměla, část výletu prospala. Já ale ne, držel jsem se 🙂
Znáte lesní dětské hřiště v obci Křivoklát? Já už jo
Máma nás vzala na lesní dětské hřiště u hradu Křivoklát. Křivoklát a okolí jsou moc pěkný, to jsem koukal. Ocenil jsem to už cestou na výlet. 5 minut před cílem jsem usnul, znaven tou krásou. Ale to neva, když se probudím, s úsměvem navážu tam, kde jsem skončil.
Tak k jádru beagla. Do obce Křivoklát jsme vyrazili zčistajasna. Ať prý táta v klidu pracuje. Ale že jako máma doma nebude, takže tradá na výlet. Že prý tam je hrad. A hřiště. A krásná procházka lesem. Tak jo, jedem!
Musel jsem hned usoudit, že to bylo boží. V lese bylo velké dětské hřiště bez lidí. Se spoustou “houpy”. Kamínků, sluníčko a k tomu ségra. Ráj. A tak jsme započali náš výlet směr hrad Křivoklát. Na klidném místě se spoustou dětských prolézaček mezi vysokými stromy a se zpěvem lesních ptáků.
Prý je to nějaká naučná stezka. Nevím, co je naučná a nevím co je stezka. Dostali jsme se ke druhému hřišti. Tam byly 2 dlouhé klouzačky, které jsme s Lilkou testovali.
To všechno bylo super. Pak si máma ale trochu zariskovala a začala sjíždět s kočárem (v něm jsem byl já) po strmé stezce, která se zužovala. Sice mířila k hradu, ale já v kočáře poskakoval jak zmatená luční kobylka. Ségra chtěla ruku, ale máma to moc nezvládala, tak ségra sjížděla cestu spíš po zadku a nadšená nebyla.
„Lily, musíme se vrátit, tohle s Vincentem nesjedu,“ řekla máma ségře a mě i jí se ulevilo. Ještě nás čekal výstup nahoru a návrat po stejné cestě. Ale to už jsem cítil bezpečí, klid a něco k jídlu.
Už mám hlad!
Než jsme vyšli z lesa, zastavili jsme se ještě na prvním hřišti. Tam, kde naše mise začala. Máma nás všechny vyčůrala. Já už byl fakt otrávenej a máma taky vypadala nezdravě.
Vzali jsme to směr obec Křivoklát. V první hospodě nám nedali najíst a tak nás máma zase poskládala na kočár a jeli jsme do další. Skoro až ke hradu Křivoklát, ale z druhý strany. Pěkně z kopce. Hřálo ji nejen sluníčko, ale taky pocit, jak nás potlačí směrem vzhůru k autu.
Necelý 3 km a taková fuška?
Máma si to doma změřila, extra dálka to prý nebyla, necelé 3 km. Jenž si připočtěte 30° C ve stínu a naložený náklad téměř 30 kg. Strmý kopec dolů. Divný oběd v bufetu U Parkoviště, příjezd ke hradu, protože ségra si žádala vidět Křivoklát. Vzápětí usnula s chlebem v ruce. A máma nás pak tlačila, v tom vedru, do toho kopce, zpět k autu. Nechtěl bych být v její kůži.
Takže jo, cesta lesem je moc pěkná. A děti si užijou, všechny. Jen proboha neberte kočár 🙂
