Veselohra DigiApalucha 2018

Když jsem slyšel, že pojedeme na expedici DigiApalucha do pohoří Okceneb, začal jsem se ukrutně těšit na nástup pod smrkem. To pořád říká jeden tatínek v tom filmu o Matýskovi, jak nám jej máma s tátou pouštějí, když chtějí, abychom chvíli nezlobili. A taky že jo. My fakt nezlobíme. Teda jako já ne, a Lilka vlastně taky ne. S Lilkou to máme moc rádi. 82 minut dokážeme nezlobit.

Parta online tatínků

A tak se táta přidal k partě online tatínků, kteří se chystali na výlet s názvem DigiApalucha (#digiApalucha na Instagramu, sem tam nějaký ten Tweet). Asi aby nám ukázal, že to může být taková legrace i ve skutečnosti. Tak se uka, tati!

Máma vůbec netuší, jak to s námi táta zvládne. Ale tak doufá, že by mohl. My to s tátou zvládneme určitě. Máme od mámy 3 pravidla:

1. Nemáme zlobit – to nám vštěpovala máma i táta. Pokusíme se. Aspoň chvílemi.
2. Máme tátu upozorňovat na nevhodná slova – kdyby mu to jako ulítlo, ať nedělá ostudu.
3. Máme v noci spát – no nevím, tak snad tam bude legrace, až do noci, ne? Jenže tam nebudu mít mámu. A vůbec, proč máma nebrečela, když jsme odjížděli?

Takže v pátek, to byl svátek, jsme vstávali brzo. Ještě byla tma. Ale já nebrečel, protože jsem se těšil na výlet s tátou a ségrou. Ale co máma? Proč nejede s náma? “Musí pracovat, Vinco,” řekl táta. Já budu o tebe smutný, mami.

Ve veselohře hrají:

Tatínkové

• Táta Adam
• Strejda Zdeněk
• Strejda Pavel
• Strejda Radek

Děti (doplním, až je poznám)

• já a Lily
• Eliška
• Adrianka
• Elenka
• …

A tak jsme vyrazili. Lilka skoro brečela. Říkala, že bude “smutná o maminku”. Já taky, ale nebrečel jsem. Cesta byla dlouhá. A byli jsme v zácpě. V několika zácpách. Jednou jsme zastavili a odpočívali, cvičili, čůrali, protahovali se, utíkali a tak. Asi aby nebyla taková nuda v tom autě. Já jsem totiž celou cestu nespal. Ségra jo.

Paráda, holky jsou tu

Když jsme dorazili na Apaluchu, nebo jak se to tam jmenuje (táta: „Hotel Relax Bára, Vinco“), tak už tam byli ostatní tatínkové s dětmi. A já byl nejmladší. Měl jsem strach, že si se mnou nikdo nebude hrát, ale s Lilkou jsme se rychle seznámili s Adriankou a Elenkou. A pak jsme uviděli Elišku Ungrovou. Tu už známe. Ta s náma opékala špekáčky u nás doma, tam na samotě u lesa, však víte kde.

A co děti, mají si kde hrát?

V Apaluše měli velký dětský koutek. Teda jako v té restauraci. Tam jsme totiž hned šli – měli jsme hlad. A táta pil pivo. Byl tam velký domeček s kuchyňkou, kde jsem tátovi vařil polívky a omáčky. Taky tam byla klouzačka. A velká truhla s hračkami. A taky balón. Takový ten velký, skákací. Jo a knížky.

Z těch nám táta někdy četl pohádky a říkadla. A taky tam měli šulánky s mákem. Ty jsou úplně nejlepší. Ty jen tak někde nemají. Někdy nám je táta doma uvaří, ale v restauraci je normálně nemívají.

Nástup pod smrkem místo spánku

Po obědě jsme se šli konečně ubytovat. Už jsem byl unavený a těšil se do postele. Ale co to? My nejdeme spát? Ne Vinco. Jdeme na výlet, říká táta. A taky že jo. Konečně bude nástup pod smrkem, pomyslel jsem. Venku před hotelem už čekali všichni tátové a děti se hrály na trampolíně (trampolínu na skákání už máme doma, dodává Vinca 8. 9. 2019) a houpačkách. Chtěl jsem jít taky, ale museli jsme vyrazil na procházku. Prý abychom se vrátili ještě před večerem. Ach jo.

Došli jsme na vyhlídku. Já seděl na pařezu. S pivem. To koupil tátovi strejda Zdeněk. Nějaká IPA. Pak jsme zase pokračovali. Byli jsme s tátou furt poslední. Prý že mám krátké nohy, tak proto jsou všichni furt před námi. Tak proč na nás nepočkají? Kam tak pořád spěchají?

Šli jsme na louku. Byly tam krávy. A taky drát s elektrikou. Na to prý nesmím sahat, jinak mě to bouchne. Nerozumím tomu. Jak mě může kus drátu bouchnout, když se nehýbe?

Brečící mimina. Ne, to jsem nebyl já!

Na večeři jsme už byli zase v Apaluše. A bylo tam hodně jiných tatínků a maminek. A hodně dětí. Mimin, co furt řvali. A větší děti tam byli taky. Skoro se všemi jsme si hráli v domečku. A na skluzavce taky. To se mi moc líbilo. Ale už se mi chtělo spát. A ségře taky. Tak nás táto odvedl do druhého patra. Okoupat, vyčistit zuby a spát. Tedy před tím ještě poslouchat O pejskovi a kočičce z telefonu. Zase tam byl ten zlý pes, co hltal a hltal, až ten celý dort zhltal.

Máma je venku?

Ráno jsem se probudil první. „Máme je venku?“, ptal jsem se táty. Nic. Ticho. Zeptal jsem se znova. „Máme je venku, tati?“ Zase ticho. Zeptal jsem se potřetí a hodně nahlas. Táta se probudil. “Ne, Vinco. Máma je doma. My jsme v hotelu.” Bylo mi z toho smutno. Ale přemohl jsem to a začal listovat knihou.

Na snídani jsme šli zase do té restaurace v přízemí. Tam už byli všechny ty děti a tátové a maminky. A bylo tam hodně jídla. Jogurt, hrušky, broskve, párky, vajíčka, šunka, sýr. A chleba a housky, ale ty nám táta vůbec nedával.

V nohách mám už (skoro) tisíc…

Po snídani jsme vyrazili na výlet. Na tulákovu stezku. Každou chvíli jsme došli k nějakým zvláštním hračkám. Byly na nich písmena, nebo obrázky. A taky vrány tam byly. Do těch jsme házely šišky a ty vrány padaly. A taky pexeso tam bylo. Veliké. Dřevěné. Já jsem na něj nedosáhl.

Měl jsem už hlad. A bolely mě nohy. Ujít 2 kilometry, to není zrovna jednoduché, když má člověk tak krátké nohy, jako já. Táta mě a Lilce dal už druhé jablíčko. Pak jsem dostal ještě jablíčko od strejdy Radka. Lilka byla taky unavená.

Když jsme došli na konec Tulákovy stezky, chtěl jsem obědvat. Měl jsem už velký hlad. Ale tátové řekli, že na konci obědvat nebudeme a že musíme jít zpátky. Cože? To nezvládnu, říkal jsem tátovi opakovaně a chtělo se mi brečet. Táta řekl, že to zvládnu. A tak jsem začal plakat. Ale táta je hrdina a vzal mě na ramena. A to se nelíbilo ségře a začala se vztekat. I Lilce táta říkal, že to zvládne. A víte co? Zvládla to. Sice parkrát brečela, ale pořád šla. A šli jsme docela rychle. Všem tátům a dětem jsme utekli a počkali na začátku stezky. Na lavičce. Pak jsme si dali oběd a šli spát.

Ukradli nám tatínka!

Po spaní jsme pekli špekáčky, hráli si na hřišti a klouzali se klouzačce. Pak ale byla rychle tma, tak jsme šli na večeři a spát. A pak se to stalo. Někdo nám ukradl tatínka.

Probudila mě Lilka. Byla tma. Táta v pokoji nebyl. Měli jsme strach a hodně jsme se ségrou brečeli. Ségra mi pomohla obout bačkory a vyšli jsme na chodbu a šli hledat tátu. Ale táta nebyl ani na chodbě. Ani na schodech. Všude jen tma, kterou tu a tam protínaly slabá světýlka na zdech.

Brečeli jsme s Likou ještě hlasitěji. Byli jsme vystrašení. Jdeme po schodech dolů, třeba je táta na večeři. Doufám. V prvním patře nás viděla nějaká babička a chytla nás za ruce. Dovedla nás do restaurace.

Neukradli, byl se strejdama!

Tam seděl táta se strejdama. Brečeli jsme hodně. Ale táta rychle vstal a vzal mě do náruče. Ségru za ruku a šli jsme spát. Už jsme nebrečeli. Našli jsme si tátu. Hurá. Teď už můžeme v klidu spát.

Ráno jsme po snídani museli zabalit věci a odejít z hotelu. A protože táta neměl peníze, museli mu strejdové půjčit. No, on táta neměl celou peněženku, proto měl strach cestou na Apaluchu, že nás chytnou policajti. Naštěstí nechytli. Ale volal mámě, ať mu vyfotí techničák a řidičák. Nevím, co to je, ale hodně to potřeboval.

Nelítací drak

Když táta zaplatil a naložili jsme všechny věci do auta, jeli jsme kousek dál do vedlejšího hotelu, který stál na velikém kopci. Hurá. Konečně vyzkoušíme toho nového draka. Náš drak byl malý a vůbec nevypadal jako drak. Draka znám z Honzíkovy cesty. Tam ho měl Viktor a byl velký. Měl oči, nos a velkou pusu. A mračil se. Náš drak ale neměl ani pusu, ani oči. A vypadal jak krabice. Možná proto vůbec nelítal. Táta byl na něj nazlobený a tak mu utrhl ocas a dál nám ho s Likou na hraní. Zato draci strejdy Radka a Zdeňka byli velcí a lítali.