Až budu veliký, budu mít svaly, jako má táta. Proč? Protože s ním poctivě makám. Kdepak hraní, jen se podívejte, jak mi to jde s lopatou.
A maminka dodává: „Snad Ti to s tou lopatou půjde jen ve volných chvílích.“
Ahoj všichni! Lilka zase nechodí do školky a je doma. No já jsem nejspíš zapomněl na to, že do nějaké školky chodila. Prostě mám zase ségrušu doma a rodiče jedou na plnej výkon. To je dobře, musí.
Máma nás nedávno vzala na překvápko. Prej „jedem do Písku do mraveniště“.
Co si pod tím představujete? No já písek a plno mravenců. Takovejch, co máme na zahradě. Ale Lily byla natěšená, tak asi chápala, že to velcí mravenci v písku nebudou. Ale 100% nevěděla taky.
Continue reading →
Ahoj ahoj, už jsou mi 2 roky! Pořád to ještě není tak dlouho, co jsem se narodil. Život si užívám plnými doušky, opravdu. Prožil jsem se ségrou a rodiči první zimu ve Stádleci. A jsem rád, že je po ní. A co se od ledna do dnešního dne událo? Ségra už něco napsala a já to potvrzuju. Vše je, jak má. Až na tu pochytanou nemoc u opařanské paní doktorky, kam jsem šel na vstupní prohlídku. Vstoupil jsem a odnesl jsem nemoc pro celou rodinu. Táta mě taky ostříhal. Už si mě nepletou s holčičkou. I když mluvím jako holka. A dostal jsem auto brouka k narozeninám. Různě jsme taky malovali a barvili ulity (místo vajíček). Hodně hrabu, vzdoruju a hlavně mě zajímá důvod. Takže se pořád ptám: A proč?
Continue reading →
Venku to vypadá, že konečně přijdou Vánoce. Já, jako zkušený, téměř dvouletý mazák vím, že jen tak nepřijdou. Protože tu byly, trochu se ohřály a zase zmizely. Rozplynuly se. V lese, v blátě, ve vzduchu. Jejich vůně zmizela jako stromek z pokoje v našem novém domově.
Continue reading →Čichali jste někdy k pastelkám? Tak víte, že fakt voní! Nebo že by to byla tatínkova bábovka v troubě? Já a má skvělá sestra Lily Anička opět na scéně. V novém, 100 let starém.
Máma mi objednala gumáky JoJo Maman Bébé. Nejsou nové, ale vypadají tak. Jsou červené, ale žádný holce je nedám! Jsou moje.
Poprvé jsem si je vzal na výlet do knihovny. Cestou se mi staly 2 nehody. Na jednu se podívejte. Druhou vám neukážu ani neprozradím.
Skáče se v nich ale parádně, podívejte. 🙂
Můžu to máme říkat horem spodem: „Maminko, napiš o tom, jak jsme byli na dovolené!“ a „Maminko, napiš jak rychle jezdím na motorce!“, ale nic se tak nějak neděje. No tak holt musím sám! Ba ne, maminka mi jde pomoci, hurá!
No jo, jenže mami, vždyť ty úplně mystifikuješ čtenáře! Podle toho nadpisu to vypadá, že jste nás vezli na dovolenou na velikejch motorkách a to tak není!
„Nevadí,“ řekla maminka a shrnula moje úspěchy a zážitky za poslední dobu do jednoho článku. 🙂
Nevím jak ostatní batolata, já pilně piluju mluvení a chození, pořád se zlepšuju. Večer před usnutím si povídám básničky a písničky a trochu tím budím ségru a nechávám si tátu a mámu ještě chvilku u sebe, než zasednou k počítačům kvůli práci a rekonstrukci domečku. Říkám si třeba:
Takže mám fakt slušnou zásobu (slov, básní i písní, heč). No a když už jsem si začal s chozením bejt jistej v kramflecích, bylo nutné přesedlat na motorku a začít s Lily Aničkou závodit a uhánět po berounských sídlištích. Ale úplně nejprvnějc jsem na motorku sedl na letošní dovolené v Chorvatsku na poloostrově Pelješac. Tam to bylo fakt boží, díky rodičové!
Berounské ulice jsou moje!
Naše dlouhé putování vypadalo nějak takhle. Fíha, ani se mi nechce věřit, že jsme to ujeli bez velkých dětských nářků.
Jsem druhým batoletem u naší mámy a táty. A přestože se zdá, že nemáme s Lilkou společného víc, než tu mámu a tátu, shodli jsme se na době, kdy začínáme chodit. Dost často jsem slyšel: „Lilka už pelášila, tak do toho Vincku.“
Ale pak jsem zapátral a zjistil, že Andule bylo 16 měsíců, když začala chodit. Po bitvě je každej generál, pomyslel jsem si. Mě je teď taky 16 měsíců. Takže u Vránů mají jasno. Batolata začínají chodit v 16 měsících! Prdlačku, že prý ve 12 měsících. Na tom obrázku to mají celé špatně. Táta mě dnes natočil. Máma tam má zadek, tak třeba to zvedne sledovanost:
Chůzi předcházelo několikaměsíční studium a práce. Tancoval jsem se ségrou, dělal komíny, zkoušel si vyhrnout jednu nohavici, jestli to pomůže. Pomohlo!
Kde se rozcházíme, je mluvení. Protože já mluvím jako ďas. Objevil jsem slovník ségry na konci roku 2015. To ji bylo cirka 20 měsíců a troufám si tvrdit, že ji máma s tátou moc nerozuměli. Ono tatm a papm není žádné umění (tak si na mě nevyskakuj, ješo ;)).
Je mi 16 měsíců (dnes přesněji 1 rok, 4 měsíce a 17 dnů) a poslechněte si, co umím:
Zvířata
Dopravní prostředky
Slovesa
Rodina
Jídlo a pití
Radosti a materiální věci
Pohyby
S takovou slovní zásobou se ve světě neztratím. Tož pěkné léto všem!
Ségra se svěřila, že miluje igráčky. Já taky, ale nechci se s ní dohadovat. Mám ji rád, když mi něco ukazuje a ne bere. Tak ji to taky brát nebudu. A povím vám o výletě, na který nás vzala máma. To by ségra neuměla, část výletu prospala. Já ale ne, držel jsem se 🙂
Máma nás vzala na lesní dětské hřiště u hradu Křivoklát. Křivoklát a okolí jsou moc pěkný, to jsem koukal. Ocenil jsem to už cestou na výlet. 5 minut před cílem jsem usnul, znaven tou krásou. Ale to neva, když se probudím, s úsměvem navážu tam, kde jsem skončil.
Tak k jádru beagla. Do obce Křivoklát jsme vyrazili zčistajasna. Ať prý táta v klidu pracuje. Ale že jako máma doma nebude, takže tradá na výlet. Že prý tam je hrad. A hřiště. A krásná procházka lesem. Tak jo, jedem!
Musel jsem hned usoudit, že to bylo boží. V lese bylo velké dětské hřiště bez lidí. Se spoustou “houpy”. Kamínků, sluníčko a k tomu ségra. Ráj. A tak jsme započali náš výlet směr hrad Křivoklát. Na klidném místě se spoustou dětských prolézaček mezi vysokými stromy a se zpěvem lesních ptáků.
Prý je to nějaká naučná stezka. Nevím, co je naučná a nevím co je stezka. Dostali jsme se ke druhému hřišti. Tam byly 2 dlouhé klouzačky, které jsme s Lilkou testovali.
To všechno bylo super. Pak si máma ale trochu zariskovala a začala sjíždět s kočárem (v něm jsem byl já) po strmé stezce, která se zužovala. Sice mířila k hradu, ale já v kočáře poskakoval jak zmatená luční kobylka. Ségra chtěla ruku, ale máma to moc nezvládala, tak ségra sjížděla cestu spíš po zadku a nadšená nebyla.
„Lily, musíme se vrátit, tohle s Vincentem nesjedu,“ řekla máma ségře a mě i jí se ulevilo. Ještě nás čekal výstup nahoru a návrat po stejné cestě. Ale to už jsem cítil bezpečí, klid a něco k jídlu.
Než jsme vyšli z lesa, zastavili jsme se ještě na prvním hřišti. Tam, kde naše mise začala. Máma nás všechny vyčůrala. Já už byl fakt otrávenej a máma taky vypadala nezdravě.
Vzali jsme to směr obec Křivoklát. V první hospodě nám nedali najíst a tak nás máma zase poskládala na kočár a jeli jsme do další. Skoro až ke hradu Křivoklát, ale z druhý strany. Pěkně z kopce. Hřálo ji nejen sluníčko, ale taky pocit, jak nás potlačí směrem vzhůru k autu.
Máma si to doma změřila, extra dálka to prý nebyla, necelé 3 km. Jenž si připočtěte 30° C ve stínu a naložený náklad téměř 30 kg. Strmý kopec dolů. Divný oběd v bufetu U Parkoviště, příjezd ke hradu, protože ségra si žádala vidět Křivoklát. Vzápětí usnula s chlebem v ruce. A máma nás pak tlačila, v tom vedru, do toho kopce, zpět k autu. Nechtěl bych být v její kůži.
Takže jo, cesta lesem je moc pěkná. A děti si užijou, všechny. Jen proboha neberte kočár 🙂
Zdravím vás po delší době. Jak se máte? Snad taky tak dobře, jako já. Rostu do výšky, opírám se o gauč jako v bufetu, neustále se ptám: “to to je”, parádní život! Mám taky skvělé rodiče a ségru Lily Anču, která už bude mít 3 roky a začíná přemýšlet jako malý člověk. Hurá, bál jsem se, že ten její telecí věk nepřežiju. Jasně, není ještě všem dnům konec, ale…
Počkat, vy čekáte, že vám odpovím na to, proč se miminka v noci často budí a nechtějí spát? Ehm, máma také čekala, že za ní přijdu s knížkou “dětský spánek v otázkách a odpovědích” od Vincenta Vrány, ale nedočkala se.
Listopad 2016 byl pro naši rodinu zlomový. Moje máma měla narozeniny. Týden předtím to začalo. Bylo mi asi 8 měsíců. Začal jsem po nocích hrozně vřískat. Do té doby klid, máma si spokojeně vrněla (volný překlad: po nocích v klidu pracovala), jakého má spavce. Chyba lávky. Na konci října jsem si prostě řek, že dost bylo klidu, a začal jsem brečet a volat maminku co půl hodiny. Vyklubala se z toho herpangina. Jenže poté, co jsem nemoc pokořil, jsem se do klidného rytmu nevrátil.
Takže jsem po nocích brečel, sténal, vykřikoval, až mámě tuhla krev v žilách. Ráno jsem si to pěkně dospal. Třeba někdy i do 10 dopoledne. V tu dobu skončila má éra dopoledních spánků. Když jsem se probudil v 10 hodin, už mě dopoledne spát nenechali. Kdy jako, že jo.
Máma s tátou si pronajali kancelář. Cítili, že domácí kancelář Ladyvirtual.cz se jim rozpadá pod rukama. Nemocný jsme byli oba, já i ségra. Místo práce se oba rodiče věnovali smrkání, měření teplot, uspávání a utěšování. Máma posledních pár měsíců vypadala jak tělo bez duše, díky mě moc nespala. Táta radil: “do postýlky s ním!” máma však tohle odmítala.
Takže se rozhodli, že jeden (jako táta nebo máma) půjde ráno z domu (dočasně, pak se zase vrátí). Vezme si baťůžek, svačinu a počítač a bude se naplno věnovat klientům. Všechna tíha našich nemocí se vždy snese jen na jednoho. Hurá, našli pracovní systém!
Když mě hlídá táta, je prča. Hrajeme si, vaří a já se koukám jak, koupe mě. A taky mě dokáže uspat, ani neví jak. V noci holt nespím, ale přes den jsem ve své nejlepší době dokázal upadnout do spánku kdekoli, jakkoliv. Třeba před obědem, když jsem čekal, až táta donese jídlo na stůl. Normálně jsem si hodil dvacet v dětské jídelní židličce.
Nebo jsem usnul u hraček. Táta vařil, já si hrál sám. Pak se na mě táta šel podívat a já u těch hraček jako spal!
V březnu na mě máma začala testovat homeopatika. Vzala mě za týpkem, co má rád alternativu, že prej pak budu spát jako nemluvně (haha). A tak mi začala kapat bachovky a taky nějaký homeo mixy a homeo sola. Zkrátka jsem byl ve společnosti kytiček jako třapatka úzkolistá, koniklec luční a povíjnice počistivá jako doma. A víte, co se stalo? Po týdnu jsem onemocněl. Pán od těch kytiček říkal, že tak to je dobře, tak to má být. No nevím a nevěděla ani máma s tátou.
Jenže pak se stal zázrak. Já jsem se po 10 dnech uzdravil a začal jsme spát, fakt!
Pomohla homeopatika? Máma furt neví. Přestala to testovat na dětech i zvířátkách. Nepištěla rozkoší, jaké účinky to má, ale prý to netestovala dostatečně dlouho, říkal ten alternativní pán.
Už spím dobře. Víc, jak týden. Sice se ještě v noci sem tam probudím, ale řvu tak nějak běžně. Není mě slyšet z Berouna až do Prahy.
To víte, že na mámě nechalo těch 5 měsíců šrámy a byla by nerada, že to píšu. Bojí se, ať se to nezakřikne. Vrtá ji hlavou, proč to vlastně všechno? Kdo nebo co za to může? A kdo nebo co pomohlo?
Co mohlo být příčinou?
A co mi pomohlo? Láska, čas a mámino noční uklidňování v podobě nonstop kojení – prostě jsem se z toho musel vylízat a máma s tátou museli být trpěliví. Ke konci poslední nemoci jsme na radu Slámy v botách zkoušeli zapojit éterické oleje od Karla Hadka. Jsou fajn, ségra po nich přestávala kašlat jako horník.
Nezapomeňte, je to JEN období. I když někdy to musí bejt síla, to jako chápu. Hlavně nás mějte rádi! <3 Pohlaďte nás, potřebujeme to, fakt.